Maastrichtská kritéria

prof. Ing. Oldřich Dědek, CSc.
prof. Ing. Oldřich Dědek, CSc. národní koordinátor pro zavedení eura v ČR

Vydáno

Motivový obrázekPodmínky pro přijetí za člena eurozóny upravila Smlouva o fungování EU, známá jako Maastrichtská smlouva. Ekonomická kritéria, která posuzují připravenost uchazečské země na členství v hospodářské a měnové unii, jsou proto známa jako maastrichtská kritéria. Používá se též označení maastrichtská konvergenční kritéria, jelikož jejich smyslem je posoudit míru ekonomické konvergence čili schopnost uchazečské země integrovat se plynule do měnového režimu eurové oblasti bez vzniku nestability pro zemi samotnou i pro eurozónu jako celek.

Hodnocení maastrichtských kritérií provádí Evropská komise a Evropská centrální banka v dokumentech nazývaných Konvergenční zpráva (Convergence Report). A to jednak pravidelně v dvouletých intervalech, nebo výjimečně na požádání uchazečské země. K přijetí do eurozóny je nezbytné, aby v okamžiku evaluace byla splněna všechna maastrichtská kritéria současně.

Sledována jsou čtyři ekonomická kritéria:

Vedle ekonomických kritérií je v Konvergenčních zprávách hodnocena rovněž slučitelnost národní legislativy s legislativou Evropské unie v oblastech, které souvisejí se zajišťováním funkcí Eurosystému. Důraz je kladen na respektování nezávislosti národní centrální banky ve všech jejích hlediscích, tj. nezávislosti institucionální, funkční, osobní a finanční.


KRITÉRIUM CENOVÉ STABILITY

Země, která se stala součástí měnové unie, nemůže používat kurz jako nástroj pro obnovování cenové konkurenceschopnosti, o níž by jinak přicházela při vysoké inflaci. Plněním inflačního kritéria tak uchazečská země prokazuje svoji schopnost obejít se bez kurzu národní měny poté, co získá členství v eurozóně. Stejný pohled uchazeče na kulturu cenové stability v eurozóně je rovněž nutný v zájmu hladkého provádění jednotné měnové politiky ECB.

Hodnocení kritéria cenové stability vychází nejen z dikce příslušných článků Maastrichtské smlouvy, ale i z jejich interpretace, k níž hodnotitelské instituce často dospívaly za výjimečných okolností. V souhrnu obou těchto pramenů se při posuzování cenové stability uplatňují následující skutečnosti:

  • Od uchazečské země se požaduje, aby její průměrná míra inflace, měřená v průběhu jednoho roku před provedeným šetřením, nepřekračovala o více než 1,5 procentního bodu míru inflace nejvýše tří členských států, které v oblasti cenové stability dosáhly nejlepších výsledků.
  • Nejlepšími výsledky na poli cenové stability se obvykle rozumí tři nejnižší inflace. Vylučovány mohou být takové hodnoty inflace, které jsou v daném makroekonomickém prostředí vyhodnoceny jako extrémní. Cenový vývoj je sledován pomocí průměrného harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP), z vybraných tří hodnot inflace se počítá nevážený průměr.
  • Cenová stabilita musí být dlouhodobě udržitelná, což je blíže vymezeno jako schopnost splňovat kritérium též v následujících měsících po evaluaci.

KRITÉRIUM DLOUHODOBÝCH ÚROKOVÝCH SAZEB

Účelem úrokového kritéria je posoudit trvalost konvergence. Jeho logika má oporu v učení o efektivních kapitálových trzích, v jejich očekávané schopnosti promítnout své pochybnosti o udržitelnosti konvergence do rizikových přirážek, zakomponovaných do výnosů dlouhodobých cenných papírů. Včasná konvergence úrokových sazeb má též předejít nárazové změně v cenách dlouhodobých dluhopisů po vstupu uchazečské země do eurozóny v důsledku trvalého odstranění kurzového rizika.

Hodnocení kritéria úrokových sazeb bere v úvahu následující skutečnosti:

  • Od uchazečské země se požaduje, aby v průběhu jednoho roku před šetřením její průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba nepřekračovala o více než 2 procentní body úrokovou sazbu nejvýše tří členských států, které dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků.
  • Úrokové sazby se zjišťují u desetiletých státních dluhopisů. Nejsou-li tyto splatnosti k dispozici, použijí se srovnatelné cenné papíry.
  • Dlouhodobá úroková sazba se vypočítává jako aritmetický průměr za posledních 12 měsíců. Výpočet referenční hodnoty používá nevážený aritmetický průměr tří vybraných dlouhodobých úrokových sazeb.
  •  

KRITÉRIUM KURZOVÉ STABILITY

Plnění kurzového kritéria má vytvořit jistotu, že trvalá fixace směnného kurzu národní měny, s nímž uchazečská země vstupuje do měnové unie, bude provedena na fundamentálně správné úrovni a nestane se zdrojem makroekonomických nerovnováh. Toto kritérium bylo ale zformulováno v době, kdy kurzy většiny členských měn zapojených do mechanismu směnných kurzů byly udržovány uvnitř úzkých fluktuačních pásem ERM, splňujících představy kurzové stability. Turbulence v letech 1992-93 však toto kurzové upořádání vážným způsobem narušily. Výsledkem pak byly nejasnosti jak aplikovat původní dikci kritéria v nových podmínkách.

Současná praxe hodnotitelských institucí bere v úvahu následující skutečnosti:

  • Od uchazečské země se požaduje, aby se alespoň po dobu posledních dvou let před šetřením účastnila mechanismu ERM II a aby po tuto dobu její směnný kurz nebyl vystavován silným tlakům.
  • Po uvedenou dobu uchazečská země nesmí z vlastního podnětu devalvovat centrální paritu své měny.
  • Při posuzování toho, jak dalece byl kurz vystavován silným tlakům, se bere v úvahu řada pomocných ukazatelů: míra odchylování od středního kurzu, vývoj krátkodobých úrokových diferenciálů, posuzování úlohy devizových intervencí, zohlednění mezinárodní finanční pomoci při stabilizaci měny.

KRITÉRIUM UDRŽITELNOSTI VEŘEJNÝCH FINANCÍ

Existuje více kanálů, jimiž neukázněné veřejné finance mohou ohrožovat cenovou a finanční stabilitu eurozóny. Vysoké rozpočtové deficity povzbuzují poptávkově taženou inflaci a vytlačují investice ze soukromého sektoru. Narůstající dluh může vyvolat krizi vládních financí, což by poškozovalo důvěryhodnost eura. K nezodpovědnému rozpočtovému chování může vybízet samotné prostředí měnové unie, které chrání její členy před hrozbou kurzové krize. Účelem kritéria udržitelnosti veřejných financí je předcházet uvedeným rizikům tím, že členy eurozóny se budou stávat pouze země s konsolidovanými veřejnými financemi.

Konstrukce fiskálního kritéria se opírá o ustanovení Maastrichtské smlouvy, které zakazuje členským zemím EU hospodařit s nadměrnými schodky. Pojem nadměrný schodek je následně vymezen jednak z pohledu určité výše rozpočtového deficitu, ale i z pohledu určité výše vládního dluhu. Kritérium proto není plněno, nastává-li některá z uvedených dvou skutečností:

  • Poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu překračuje referenční hodnotu 3 %, ledaže by buď tento poměr podstatně a nepřetržitě klesal a dosáhl úrovně poblíž referenční hodnoty, nebo by překročení referenční hodnoty bylo pouze výjimečné a dočasné.
  • Poměr veřejného zadlužení k hrubému domácímu produktu překračuje referenční hodnotu 60 %, ledaže by se tento poměr dostatečně snižoval a blížil se uspokojivým tempem k referenční hodnotě.

V praktické rovině je plnění fiskálního kritéria demonstrováno tím, že v době šetření není s uchazečskou zemí vedena procedura při nadměrném schodku, případně je tato procedura ukončována. Její obsah i procesní úkony upravují pravidla Paktu stability a růstu, která shodně vymezují nadměrný schodek v jeho deficitním i dluhovém vymezení.