E

Filtrování dle abecedy

EBA

viz Evropský orgán pro bankovnictví

ECB

viz Evropská centrální banka

ECU

viz evropská měnová jednotka

EDP

viz procedura při nadměrném schodku

EEC

viz Evropské hospodářské společenství

EERP

viz Evropský plán hospodářského zotavení

EFSF

viz Evropský nástroj finanční stability

EFSM

viz Evropský mechanismus finanční stabilizace

EHS

viz Evropské hospodářské společenství

EIOPA

viz Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění

EIP

viz procedura při nadměrné nerovnováze

EMCF

viz Evropský fond pro měnovou spolupráci

EMI

viz Evropský měnový institut

EMS

viz Evropský měnový systém

EMU

viz hospodářská a měnová unie

ERM

viz mechanismus směnných kurzů

ERM II

viz mechanismus směnných kurzů II

ESA

viz evropské orgány dohledu, Evropský systém účtů

ESCB

viz Evropský systém centrálních bank

ESFS

viz Evropský systém finančního dohledu

ESM

viz Evropský stabilizační mechanismus

ESMA

viz Evropský orgán pro cenné papíry a trhy

ESRB

viz Evropská rada pro systémová rizika

etický kodex (Ethical Code)

Etický kodex je obecně tvořen souborem pravidel etického chování hospodářských subjektů, která se signatáři kodexu dobrovolně zavazují respektovat. Dodržování etického chování může být předmětem kontroly ze strany hospodářské komory, spotřebitelských organizací i státu, spolu s případnými sankcemi za jeho porušování. V období zavádění eura ústřední místo v rámci etického kodexu zaujímá iniciativa férových cen. Jejím obsahem je závazek obchodníků, že při přepočtech starých cen v národní měně na nové eurové ceny bude zachován princip ekvivalence, spočívající v přepočtu cen výhradně za použití oficiálního přepočítacího koeficientu a podle stanovených pravidel zaokrouhlování. Prodejci se tím zříkají účelového zvyšování cen pod záminkou zavedení eura. Signatáři kodexu mají právo označit prodejnu oficiálním logem informujícím veřejnost o přistoupení k dohodě o férových cenách.

euro

Euro je zákonnou měnou členských zemí eurozóny, za jehož stabilitu odpovídá Evropská centrální banka. Datum oficiálního vzniku této měny je 1. leden 1999, kdy eurozóna byla ustavena. Zpočátku euro existovalo pouze v bezhotovostní formě. Hotovostní podobu bankovek a mincí získalo v lednu 2002 po uplynutí tříletého přechodného období.

Peněžní symbol eura € vychází z řeckého písmena epsilon, kterým začíná název evropského kontinentu a který odkazuje na antiku jako na kolébku evropské civilizace. Dvě rovnoběžné linie ve středu znaku mají vyjadřovat stabilitu eura. Pro měnu euro se používá měnový kód EUR. Dílčí jednotkou v nominální hodnotě jedné setiny eura je cent, pro který nebyl zaveden oficiální peněžní symbol.

Název euro pro jednotku společné měny byl dohodnut v prosinci 1995 na zasedání Evropské rady v Madridu. Nahrazen jím byl název košové měny ECU, který používala Maastrichtská smlouva. Euro při svém vzniku navázalo na jednotku ECU v symbolickém kurzu 1 EUR = 1 ECU. Počáteční externí hodnota eura vůči americkému dolaru činila přibližně 1 EUR = 1,18 USD a vycházela z propočtu kurzu USD/ECU v poslední obchodní den před vznikem eura. Za dobu své existence se z eura stala důvěryhodná měna světového významu, druhá v pořadí za americkým dolarem.

euroizace (euroization)

Euroizace, analogicky s obdobným jevem dolarizace, značí situaci, kdy národní ekonomika jako svoji oficiální měnu používá měnu  eurozóny, aniž by sama byla součástí tohoto integračního uskupení. K uvedenému kroku se často rozhodují velmi malé státy, pro které je neefektivní udržovat v oběhu vlastní peníze. Do této skupiny evropských zemí, které již dříve využívaly měnu jiné země, patří Andorra, Monako, San Marino a Vatikán. Pro euroizaci se mohou rozhodnout také hospodářsky slabé ekonomické celky, jejichž měny by trpěly malou důvěryhodností a spontánně by byly vytlačovány jinými měnami. Používání eura v těchto případech působí pozitivně na inflaci a na makroekonomickou stabilitu. Do této skupiny zemí patří v Evropě Černá Hora a Kosovo.

Základní rozdíl mezi členstvím v eurozóně a euroizací spočívá v tom, že zatímco členské země eurozóny se podílejí na rozhodování o jednotné měnové politice, euroizované ekonomiky tuto možnost nemají a měnovou politiku eurozóny pouze pasivně přijímají. Euroizované ekonomiky se nemohou rovněž opírat o intervenční sílu Evropské centrální banky.

V diskusích o strategii vstupu do eurozóny se lze setkat s termínem jednostranná euroizace. K té by se členská země EU uchýlila tehdy, pokud by jednostranně nahradila svoji národní měnu eurem, bez vazby na plnění maastrichtských konvergenčních kritérií. Takový postup by ale byl považován za obcházení evropského práva upraveného Maastrichtskou smlouvou, za nepřípustný kurzový režim země ucházející se o členství v eurozóně.

Euroskupina (Eurogroup)

Euroskupina je název pro uskupení Rady EU složeného z ministrů členských států eurozóny. Ustavena byla původně jako neformální orgán ministrů financí zasedajících v radě ECOFIN. Její členové se účastnili informativních a neformálních schůzek, na nichž byly diskutovány otázky související s problematikou hospodářské a měnové unie a společné měny euro.

Euroskupina byla nově upravena a institucionalizována Lisabonskou smlouvou v samostatném Protokolu o Euroskupině. Vedle již zmíněné problematiky jednotné měny Euroskupina usiluje o posílení koordinace hospodářských politik členských států eurozóny. Na její jednání jsou zváni zástupci Evropské komise, v případě zasedání ministrů financí i zástupci Evropské centrální banky. Ministři ze svého středu volí většinou hlasů předsedu Euroskupiny s funkčním obdobím 2,5 let.

Eurosystém (Eurosystem)

Eurosystém je název pro uskupení centrálních bank ze zemí eurozóny. Složen je z  Evropské centrální banky a z národních centrálních bank členských států EU, které zavedly euro. Odpovídá za formulaci a provádění měnové politiky v eurozóně. Jeho hlavním úkolem je dosahovat stanoveného cíle pro cenovou stabilitu, jenž je vymezen jako maximální růst cenové hladiny ve výši 2 % ročně. Eurosystém je dále pověřen emisí eurobankovek, spoluprací s ostatními centrálními bankami na mezinárodní úrovni a shromažďováním statistických informací o eurozóně. Zpracovává stanoviska k právním aktům, jež se týkají činnosti ECB, zabývá se otázkami finanční stability v eurozóně a provádí správu devizových rezerv.

eurozóna (Eurozone, Euro Area)

Eurozóna je název používaný pro uskupení členských zemí EU, jejichž zákonnou měnou je jednotná měna euro. Eurozóna byla založena 1. ledna 1999 jedenácti členskými zeměmi EU: Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Německo, Portugalsko, Rakousko, Španělsko. Následovala další rozšiřování eurozóny: 1. ledna 2001 o Řecko, 1. ledna 2007 o Slovinsko, 1. ledna 2008 o Kypr a Maltu, 1. ledna 2009 o Slovensko, 1. ledna 2011 o Estonsko, 1. ledna 2014 o Lotyšsko a 1. ledna 2014 o Litvu.

Na území eurozóny žije více než 330 milionů obyvatel z celkového počtu asi 500 milionů obyvatel EU. Země eurozóny se podílejí o něco méně než třemi čtvrtinami na HDP Evropské unie.

Evropa 2020 (Europe 2020)

viz Strategie Evropa 2020

Evropská centrální banka (European Central Bank, ECB)

Evropská centrální banka byla ustavena 1. června 1998 a své měnové pravomoci začala vykovávat od 1. ledna 1999, kdy vznikla eurozóna. Tvoří hlavní článek Eurosystému a Evropského systému centrálních bank. Zodpovídá za provádění jednotné měnové politiky na území eurozóny. Mezi další důležité úkoly a kompetence ECB patří správa devizových rezerv, emise eurových bankovek, navrhování právních norem, účast v mezinárodní spolupráci. Při výkonu svých činností se ECB řídí, podobně jako ostatní centrálních banky ve vyspělých zemích, zásadou nezávislosti. Důležitým atributem nezavilosti je zákaz přijímání a vyžadování pokynů od národních a evropských institucí a také striktní zákaz poskytovat úvěry těmto institucím. Členové řídících orgánů ECB musí vykonávat svoji funkci nezávisle na národních zájmech země, jejichž jsou občany.

Součástí ECB jsou tři řídící orgány: Výkonná rada, Rada guvernérů a Generální rada.

Výkonná rada (Executive Board), má šest členů. Složena je z prezidenta ECB, viceprezidenta a dalších čtyř členů rady. Všichni členové tohoto orgánu jsou do své funkce jmenováni na osm let po dohodě členských zemí eurozóny. Výkonná rada odpovídá za přípravu materiálů pro zasedání Rady guvernérů, za implementaci měnové politiky dle rozhodnutí Rady guvernérů a za řízení běžné činnosti ECB.

Rada guvernérů (Governing Council) je hlavním řídícím orgánem ECB. Je složena ze všech šesti členů Výkonné rady a z guvernérů národních centrálních bank zemí eurozóny. Zasedá obvykle dvakrát za měsíc. Hlavním úkolem tohoto tělesa je rozhodovat o měnové politice pro eurozónu, což především spočívá v určování měnově-politických úrokových sazeb a používání dalších nástrojů měnové politiky.

Generální rada (General Council) se skládá z prezidenta ECB, viceprezidenta ECB a z guvernérů národních centrálních bank všech členských zemí EU. Chápána je jako dočasné těleso, které ukončí svoji činnost po přistoupení všech členských států EU k eurozóně. Zasedání Generální rady se mohou účastnit bez hlasovacího práva zástupci Evropské komise a Rady EU. Uvedený orgán se podílí na vypracování výročních zpráv ECB, je zodpovědný za shromažďování statistických informací a rovněž plní poradní funkci ECB při přípravě nových zemí na zavedení eura.

evropská měnová jednotka (European Currency Unit, ECU)

ECU je akronym pro košovou měnovou jednotku, která po vytvoření Evropského měnového systému nahradila v poměru jedna ku jedné starší evropskou účetní jednotku. Výchozí košová struktura ECU byla složena ze všech devíti měn tehdejších členů EHS, přičemž každá měna byla v koši zastoupena určitým počtem svých jednotek (0,828 německých marek, 1,15 francouzských franků, 0,0885 britských liber atd.). Tato fyzická množství byla odvozena od hospodářské síly země a od jejího podílu na vzájemném obchodu. V pětiletých intervalech byly prováděny revize vah, které byly využívány též k zařazení nových měn do koše (řecká drachma v r. 1984, portugalské escudo a španělská peseta v r. 1989). Složení koše bylo uzamčeno Maastrichtskou smlouvou, takže jeho součástí se již nestaly před zavedením eura rakouský šilink, švédská koruna a finská marka.

ECU plnilo v Evropském měnovém systému několik úloh. Používáno bylo jako rezervní měna pro vypořádání pohledávek a závazků vzniklých z intervenční aktivity členských centrálních bank EMS. Sloužilo též ke stanovení centrálních parit národních měn zúčastněných v mechanismu směnných kurzů. A konečně vystupovalo jako konstrukční prvek indikátorů divergence.

Vedle vyjmenovaných funkcí dané peněžní jednotky, pro kterou se vžil název oficiální ECU, se realitou stalo též tzv. privátní ECU. Tento termín zastřešoval pestrou škálu finančních instrumentů (obligací, bankovních vkladů a půjček, devizových kontraktů aj.), jejichž konstrukce kopírovala měnovou skladbu oficiálního ECU. Řada těchto produktů zaznamenala pozoruhodný rozmach a stala se významnou součástí světových finančních trhů.

ECU zaniklo dnem vzniku eurozóny, kdy bylo nahrazeno jednotnou měnou euro v poměru jedna ku jedné.

Evropská rada pro systémová rizika (European Systemic Risk Board, ESRB)

ESRB je součástí Evropského systému finančního dohledu. Tento orgán zahájil činnost v prosinci 2010, v návaznosti na doporučení Larosièrovy zprávy. Odpovídá za tzv. makroobezřetnostní dohled, což je dohled nad finančním systémem na úrovni EU. Úkolem ESRB je rozpoznávat rizika systémového charakteru pro finanční stabilitu, předcházet jejich vzniku, případně tato rizika mírnit. Za tímto účelem ESRB vydává varování a doporučení pro národní orgány dohledu a sleduje jejich plnění.

Hlavním řídícím orgánem ESRB je Generální rada, které předsedá prezident ECB. Složena je z hlasujících a nehlasujících členů. Právo hlasovat mají prezident a viceprezident ECB, guvernéři národních centrálních bank z členských zemí EU, předsedové evropských orgánů dohledu a představitelé poradních výborů (poradní vědecký výbor a poradní technický výbor). ESRB má sídlo ve Frankfurtu nad Mohanem. Běžné provozní aktivity zabezpečuje Sekretariát ESRB z prostředků ECB.

Evropské hospodářské společenství (European Economic Community, EEC)

Smlouva o založení EHS, kterou byly položeny základy dnešní Evropské unie, byla podepsána 25. března 1957 šesti západoevropskými státy – Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Západní Německo. Účinnost nabyla 1. ledna 1958. Zakládající členové EHS se touto smlouvou zavazovali k vytváření stále užšího svazku evropských národů, k odstraňování překážek rozdělujících Evropu, k neustálému zlepšování životních a pracovních podmínek svých národů, ke korektní hospodářské soutěži a k odstraňování rozdílů mezi regiony. Hlavní metodou dosahování uvedených cílů mělo být budování společného trhu se čtyřmi fundamentálními svobodami volného pohybu osob, služeb, zboží a kapitálu. Ve vybraných oblastech měly být prováděny společné politiky.

Bezprostředně po svém ustavení se EHS soustředilo na vytváření celní unie, která zrušila cla a kvóty na obchodované zboží mezi členskými státy a zavedla společný celní sazebník vůči třetím zemím. Ze společných politik největší rozvoj zaznamenala společná zemědělská politika. V ostatních oblastech vývoj zaostával za původním očekáváním a poukazoval na řadu nedostatků stávajících forem integrace (technické překážky obchodování, rostoucí náklady společné zemědělské politiky, nepružné mechanismy rozhodování aj.). Nový mohutný integrační impulz vnesl do společného trhu EHS Jednotný evropský akt. Přijetím Maastrichtské smlouvy se EHS posunulo do integračního stádia hospodářské a měnové unie. Sám pojem EHS byl z důvodu rozšířené agendy nahrazen pojmem Evropské společenství, jež se stalo součástí Evropských společenství jako první pilíř Evropské unie. Po ratifikaci Lisabonské smlouvy Evropská společenství zanikla a jejich právním nástupcem se stala Evropská unie.

EHS se postupně rozrůstalo o nové členské země. K prvnímu rozšíření došlo v lednu 1973, kdy přistoupily Dánsko, Irsko a Velká Británie. V lednu 1981 bylo přijato Řecko a v lednu 1986 Portugalsko a Španělsko. Do Evropského společenství a Evropské unie jako pokračovatelů EHS vstupovaly mnohé další evropské země. Jejich počet ke konci r. 2013 dosáhl stavu 28.

evropské orgány dohledu (European Supervisory Authorities, ESA)

ESA je zastřešující název pro tři evropské dohledové instituce EBA, EIOPA a ESMA. Tyto dohledové orgány byly ustaveny v návaznosti na doporučení Larosièrovy zprávy. Spolu s ESRB a vnitrostátními orgány dohledu členských států EU vytvářejí strukturu nazývanou Evropský systém finančního dohledu.

Evropský fond pro měnovou spolupráci (European Monetary Cooperation Fund, EMCF)

EMCF byl ustaven v dubnu 1973 jako jeden z mála uskutečněných námětů Wernerovy zprávy. V březnu 1979 se stal institucionální součástí Evropského měnového systému. Na rozdíl do původních představ Wernerovy zprávy, která v EMCF spatřovala zárodek budoucí Evropské centrální banky, však tato instituce byla nakonec vybavena poměrně skrovnými kompetencemi. Dbát měla především na řádné vypořádání pohledávek a závazků z intervenční činnosti členských centrálních bank a v této souvislosti obhospodařovala svěřené úvěrové nástroje.

EMCF se účastnil emisí oficiálního ECU tím způsobem, že členské centrální banky vložily do Fondu 20 % tržní hodnoty zlatých a dolarových rezerv, za což jim protihodnotou byl připsán peněžní ekvivalent v ECU. Nezrealizována byla představa sdružování rezerv v EMCF, který by je svým vlastním jménem spravoval. V čele Fondu stál Výbor guvernérů členských centrálních bank, každá s váhou jednoho hlasu. Fond neměl své stálé zaměstnance, operativní agendu jeho jménem zabezpečovala basilejská Banka pro mezinárodní platby. EMCF vyvíjel činnost do konce r. 1993, kdy jeho funkce převzal Evropský měnový institut.

Evropský mechanismus finanční stabilizace (European Financial Stabilisation Mechanism, EFSM)

Tento nástroj na obranu finanční stability eurozóny byl vytvořen dohodou všech členských zemí EU v květnu 2010, v reakci na prohlubující se dluhovou krizi v eurozóně. EFSM opravňoval Evropskou komisi získávat prostředky do výše 60 mld. EUR emisemi dluhopisů, za jejichž splatnost ručil rozpočet EU. V konečném výsledku tedy členské státy EU, každý úměrně svému podílu na příspěvcích do evropského rozpočtu. Takto získané zdroje Evropská komise přepůjčovala členským státům EU, které se dostaly do potíží s financováním svého vládního dluhu. Z prostředků EFSM nápravný program pro Irsko čerpal 22,5 mld. EUR a nápravný program pro Portugalsko 26 mld. EUR.

EFSM byl zamýšlen jako dočasný záchranný mechanismus, podobně jako Evropský nástroj finanční stability. Jeho funkce převzal po svém ustavení Evropský stabilizační mechanismus, vytvořený jako trvalý nástroj protikrizového řízení.

Evropský měnový institut (European Monetary Institute, EMI)

Evropský měnový institut byl ustaven v souladu s Maastrichtskou smlouvou v lednu 1994. Tato nově zřízená evropská instituce byla pověřena vytvářením organizačních, regulatorních a logistických předpokladů, jež vyžadoval přechod ke společné měně. EMI se proto intenzivně zaměřoval na široký okruh přípravných aktivit, mezi nimiž lze jmenovat:

  • Návrh, výroba a distribuce bankovek nové společné měny.
  • Rozpracování měnových nástrojů pro provádění jednotné měnové politiky.
  • Harmonizace měnové a bankovní statistiky.
  • Harmonizace účetních pravidel a standardů.
  • Uspořádání bankovního dohledu.
  • Fungování clearingových a vypořádacích systémů.
  • Implementace technických požadavků na informační a komunikační systémy.

EMI jako nástupnická organizace Evropského fondu pro měnovou spolupráci převzal správu úvěrových nástrojů Evropského měnového systému. Jeho úkolem bylo též dohlížet na fungování mechanismu směnných kurzů a monitorovat trhy privátního ECU.

Vrcholným orgánem EMI byla Rada EMI složená z prezidenta a guvernérů všech členských centrálních bank EU. Prezident EMI, jenž měl být respektovanou autoritou v měnové nebo bankovní problematice, byl volen na funkční období tří let členskými zeměmi na návrh Rady EMI. Jako první tuto pozici zastával Francouz Alexandre Lamfalussy. EMI měl své sídlo v německém Frankfurtu nad Mohanem.

EMI ukončil existenci v červnu 1998, kdy činnost zahájila Evropská centrální banka. Nezodpovídal za provádění jednotné měnové politiky, která po dobu jeho existence zůstávala v kompetenci národních centrálních bank.

Evropský měnový systém (European Monetary System, EMS)

Evropský měnový systém byl ustaven v březnu 1979 s cílem obnovit stabilitu měnových kurzů mezi zeměmi Evropského hospodářského společenství po rozpadu brettonwoodského měnového systému pevných avšak přizpůsobitelných kurzů a také v reakci na neuspokojivé výsledky kurzového uspořádání měnového hada. Vysoká kolísavost měnových kurzů evropských měn, která charakterizovala druhou polovinu sedmdesátých let minulého století, brzdila evropské integrační úsilí a ohrožovala funkčnost společných politik, především pak společné zemědělské politiky.

Evropský měnový systém se skládal ze čtyř hlavních součástí:

EMS umožňoval členství na principu à la carte čili zapojení jen do vybraných funkcionalit. Všechny členské státy EHS se tak na jedné straně staly členy EMS tím, že učinily své měny součástí košové jednotky ECU a zapojily se do činnosti Evropského fondu pro měnovou spolupráci. Na druhé straně ne všechny tyto měny (britská libra a později řecká drachma) se účastnily mechanismu směnných kurzů, jenž usiloval o těsnější kurzovou spolupráci.

Evropský nástroj finanční stability (European Financial Stability Facility, EFSF)

EFSF byl vytvořen v květnu 2010 dohodou členských zemí eurozóny za účelem poskytovávání finanční pomoci členům eurozóny ohroženým dluhovou krizí. Působil jako samostatná finanční instituce, která získávala prostředky emisemi obligací a jiných dluhových instrumentů na kapitálovém trhu. Za splatnost těchto cenných papírů ručily podle stanoveného klíče členské státy eurozóny. Původní výše záruk dosahovala 440 mld. EUR, což s ohledem na různé formy úvěrového zajištění vytvářelo efektivní zápůjční kapacitu v přibližné výši 250 mld. EUR. Na summitu Evropské rady v červenci 2011 byl objem záruk zvýšen na 780 mld. EUR, což odpovídalo efektivní zápůjční kapacitě 440 mld. EUR.

EFSF měl více možností jak podpořit země, s nimiž byl uzavřen nápravný program: přímé vládní půjčky, intervence na primárním a sekundárním trhu vládních dluhopisů. Zapojovat se mohl též do preventivních programů předcházejících vzniku krizových situací. Z prostředků EFSF nápravný program pro Irsko čerpal 17,7 mld. EUR a nápravný program pro Portugalsko 26 mld. EUR. Druhý nápravný program pro Řecko na sebe vázal závazek 145 mld. EUR a 100 mld. EUR bylo vyčleněno na rekapitalizaci španělských bank.

EFSF byl zamýšlen jako dočasný záchranný mechanismus, podobně jako  Evropský mechanismus finanční stabilizace. Jeho funkce převzal po svém ustavení Evropský stabilizační mechanismus, vytvořený jako trvalý nástroj protikrizového řízení.

Evropský orgán pro bankovnictví (European Banking Authority, EBA)

EBA je jedním ze tří evropských orgánů dohledu. Tento dohledový orgán zahájil činnost v lednu 2011 v návaznosti na doporučení Larosièrovy zprávy. EBA zastává řadu širokých kompetencí v oblasti posilování stability finančního sytému a ochrany vkladatelů i investorů. Má dbát na vytváření jednotného regulatorního prostředí, prosazování rovné hospodářské soutěže a zefektivňování koordinace dohledu na mezinárodní úrovni. Plní roli poradního orgánu unijních institucí v oblasti bankovnictví, plateb, elektronických peněz, otázek řízení společností, auditu a finančního výkaznictví.

Hlavním řídícím orgánem EBA je rada orgánů dohledu, jejímiž členy jsou předseda, vedoucí představitelé národních orgánů dohledu nad úvěrovými institucemi, jeden zástupce Komise, jeden zástupce ECB, jeden zástupce ESRB a jeden zástupce každého ze dvou ostatních Evropských orgánů dohledu. Za běžnou řídící agendu odpovídá výkonný ředitel. EBA má sídlo v Londýně.

Evropský orgán pro cenné papíry a trhy (European Securities and Market Authority, ESMA)

ESMA je jedním ze tří evropských orgánů dohledu, který zahájil činnost v lednu 2011 v návaznosti na doporučení Larosièrovy zprávy. Usilovat má o vytváření účinného a jednotného systému regulace a dohledu, řádné fungování finančních trhů, prohlubování koordinace dohledu na mezinárodní úrovni, prosazování rovných podmínek hospodářské soutěže a zvyšování ochrany spotřebitelů. Tento orgán je rovněž pověřen registrací a dohledem nad ratingovými agenturami. Plní roli poradního orgánu unijních institucí v oblasti regulace kapitálového trhu, správců alternativních investičních fondů, jakož i v souvisejících otázkách správy a řízení společností, auditů a finančního výkaznictví.

Hlavním rozhodovacím orgánem ESMA je rada orgánů dohledu, jejímiž členy jsou předseda, vedoucí představitelé vnitrostátních orgánů členských států odpovědných za dohled nad finančními institucemi, jeden zástupce Komise, jeden zástupce ECB, jeden zástupce ESRB a jeden zástupce každého ze dvou ostatních evropských orgánů dohledu. Řízení ESMA je svěřeno výkonnému řediteli. ESMA má sídlo v Paříži.

Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění (European Insurance and Occupational Pensions Authority, EIOPA)

EIOPA je jedním ze tří evropských orgánů dohledu, který zahájil činnost v lednu 2011 v návaznosti na doporučení Larosièrovy zprávy. Zasazovat se má o účinný a jednotný systém regulace a dohledu, průhledné a řádné fungování finančních trhů, posilování koordinace na mezinárodní úrovni. Jejím úkolem je též zvyšovat ochranu spotřebitelů. Plní roli poradního orgánu unijních institucí v oblasti regulace a supervize pojišťovnictví a zaměstnaneckého penzijního pojištění, jakož i v souvisejících otázkách správy a řízení společností, auditů a finančního výkaznictví.

Hlavním rozhodovacím orgánem EIOPA je rada orgánů dohledu, jejímiž členy jsou předseda, vedoucí představitelé vnitrostátních orgánů členských států odpovědných za dohled nad finančními institucemi, jeden zástupce Komise, jeden zástupce ECB, jeden zástupce ESRB a jeden zástupce každého ze dvou ostatních evropských orgánů dohledu. Řízení EIOPA je svěřeno výkonnému řediteli. EIOPA má sídlo ve Frankfurtu nad Mohanem.

Evropský plán hospodářského zotavení (European Economic Recovery Plan, EERP)

Tento dokument publikovala Evropská komise v listopadu 2008 s cílem vytvořit jednotnou platformu pro koordinaci úsilí EU při nalézání východisek z hospodářské krize. Začátkem prosince téhož roku jej přijala Evropská Rada. Plán kombinoval dočasná opatření ke stimulaci agregátní poptávky a udržení zaměstnanosti s trvalými strukturálními opatřeními. V oblasti krátkodobých opatření počítal s fiskální stimulací v minimální výši 200 mld. EUR, což představovalo asi 1,5 % souhrnného HDP v EU. Z toho 170 mld. EUR připadalo na rozpočtovou expanzi v členských zemích EU, zbylých 30 mld. EUR bylo vyčleněno z evropských zdrojů. Oznámena byla též posílená úvěrová kapacita Evropské investiční banky o 15 mld. EUR. Na poli strukturálních opatření plán identifikoval celou řadu aktivit na posílení konkurenceschopnosti a inovačního potenciálu EU ve vazbě na cíle Lisabonské strategie.

evropský semestr (European Semester)

Každoroční procedura evropského semestru vytváří integrovaný rámec pro četné koordinační procesy probíhající v EU a eurozóně. Usiluje nejen o posílení těchto procesů, ale též o těsnější propojení národních rozpočtů a opatření hospodářské politiky s pohledem unijních institucí. První kolo evropského semestru bylo zahájeno v lednu 2011.

Časový harmonogram evropského semestru začíná publikováním Roční analýzy růstu, připravené Evropskou komisí. Tento dokument je následně diskutován formacemi Rady EU. Na základě proběhlé diskuse březnový summit Evropské rady vydává vodítka pro hospodářské politiky členských zemí. Se znalostí těchto vodítek členské země eurozóny předkládají své stabilizační programy a nečlenské země eurozóny konvergenční programy, které se zaměřují na oblast fiskální politiky. Pro oblast hospodářských politik členské země EU zpracovávají národní programy reforem. Úkolem Komise je posoudit tyto dokumenty a na jejich základě připravit návrhy doporučení pro jednotlivé země, jež jsou následně schváleny Radou EU. Tyto návrhy nejsou pro členské země právně závazné, nicméně se očekává, že budou vzaty v úvahy při přípravě národních rozpočtů na příští rok.

Do evropského semestru je začleněna řada dalších procesů, jež byly zavedeny v reakci na krizové období a které podstatně rozšiřují tradiční koordinační mechanismus hlavních směrů hospodářské politiky. Jmenovat můžeme:

Evropský stabilizační mechanismus (European Stability Mechanism, ESM)

ESM je koncipován jako stálý mechanismus finanční pomoci pro země eurozóny, který nahradil dočasná řešení, jimiž byly Evropský nástroj finanční stabilityEvropský mechanismus finanční stabilizace. Založen byl mezivládní Smlouvou o zřízení ESM, jejíž konečnou podobu ministři financí eurozóny podepsali v únoru 2012. V říjnu 2012 ESM oficiálně začal vyvíjet činnost.

ESM působí jako nadnárodní finanční instituce disponující upsaným kapitálem ve výši 700 mld. EUR. Z toho 80 mld. představuje splacený kapitál a 620 mld. přislíbený kapitál, který může být v případě nutnosti poskytnut členskými zeměmi eurozóny podle daného distribučního klíče. Konstrukce tohoto klíče je odvozena z podílů národních centrálních bank eurozóny na splaceném kapitálu Evropské centrální banky. Méně vyspělým ekonomikám (měřeno ukazatelem HDP na obyvatele v tržních cenách pod hranicí 75 % průměru EU) je po přechodné období 12 let poskytován zvýhodněný klíč. Celková úvěrová kapacita ESM, financovaná výpůjčkami na kapitálovém trhu, je omezena hranicí 500 mld. EUR, a to v zájmu dodržení kapitálové přiměřenosti postačující pro získání prvotřídního ratingu emitovaných cenných papírů.

ESM je oprávněn vypůjčovat si na kapitálových trzích za účelem provádění svých operací. Finanční pomoc může poskytovat vícero způsoby, upřesněnými dohodou o finanční pomoci. Jmenovat lze krátkodobé a střednědobé půjčky, nákupy obligací na primárním trhu, intervence na sekundárních trzích státních dluhopisů, půjčky na rekapitalizaci bankovního sektoru. Disponuje též preventivní linkou pomoci. Jedním ze základních principů pro čerpání finanční pomoci z ESM je plnění stanovených opatření nápravného programu. Poskytnutí pomoci je též vázáno na podmínku, že ohrožena musí být finanční stabilita celé eurozóny. Za žádoucí je považováno zapojení Mezinárodního měnového fondu, a to jak v expertizní, tak i ve finanční rovině.

Ze svých prostředků ESM poskytl 9 mld. EUR v rámci kyperského nápravného programu a přislíbil půjčku do výše 100 mld. EUR na rekapitalizaci španělských bank. Po ustavení jednotného dohledu pro banky v eurozóně jako klíčové součásti bankovní unie se bude moci podílet na pomoci bankám přímými kapitálovými injekcemi.

Evropský systém centrálních bank (European System of Central Banks, ESCB)

Evropský systém centrálních bank se skládá z Evropské centrální banky a z národních centrálních bank všech zemí Evropské unie, tedy členů i nečlenů eurozóny. Řídí se Statutem ESCB a ECB, který byl formou protokolu připojen k Maastrichtské smlouvě. V tomto statutu je popsána organizační struktura ESCB s jeho řídícími orgány. Vymezeny jsou povinnosti a pravomoci ESCB v oblasti měnové politiky, vydávání bankovek, dohledu nad platebními systémy, hospodaření aj.

Maastrichtská smlouva, kterou byla ustavena hospodářská a měnová unie, pojmově neošetřila situaci, kdy země EU se budou po relativně dlouhou dobu dělit na členy a nečleny eurozóny. Zavedla pouze pojem ESCB, načež v závěrečných pasážích Statutu vyjmenovala činnosti, které se nevztahují na ty centrální banky z ESCB, jejichž země nezavedly euro. S touto právní konstrukcí nebyla spokojena Evropská centrální banka, která se rozhodla zavést termín Eurosystém pro uskupení centrálních bank z členských zemí eurozóny. Avšak teprve Lisabonská smlouva začlenila definici Eurosystému do primárního evropského práva a učinila tím toto uskupení součástí institucionální architektury Evropské unie.

Evropský systém finančního dohledu (European System of Financial Supervision, ESFS)

ESFS (nazývaný též Evropským systémem dohledu nad finančním trhem) je zastřešující název pro soustavu institucí působících v EU při výkonu dohledu nad účastníky finančního trhu. Na evropské úrovni je tvořen Evropskou radou pro systémová rizika se zaměřením na oblast tzv. makroobezřetnostního dohledu a třemi sektorovými evropskými orgány dohledu pro oblast tzv. mikroobezřetnostního dohledu (EBA, EIOPA a ESMA). Za součást ESFS se rovněž považují vnitrostátní dohledové orgány členských států EU.

Evropský systém účtů (European System of Accounts, ESA)

Systém ESA (plný název je Evropský systém národních a regionálních účtů) stanovuje účetní pravidla, jež mají umožňovat konzistentní, věrohodné a srovnatelné sledování vybraných činností v EU. Pokrývá unijní instituce, vládní orgány a další subjekty, které pro své rozhodování vyžadují harmonizované statistické podklady. Je nepostradatelným metodickým nástrojem při provádění společných politik a při analýzách evropské ekonomiky. První verze systému ESA vznikla v r. 1979. V r. 1995 byl tento systém rozšířen a přepracován ve spolupráci Evropské komise, Evropského měnového institutu a národních statistických úřadů.