Wernerův plán

prof. Ing. Oldřich Dědek, CSc.
prof. Ing. Oldřich Dědek, CSc. národní koordinátor pro zavedení eura v ČR

Vydáno

Motivový obrázekIntegrační iniciativy v poválečné Evropě vyvrcholily v březnu 1957 podepsáním Římské smlouvy, kterou bylo mezi zeměmi tzv. Šestky (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Západní Německo) založeno Evropské hospodářské společenství (EHS). Jeden z dlouhodobých cílů tohoto integračního uskupení vyzýval k dosažení kurzové stability mezi členskými zeměmi. První praktické kroky byly nicméně zaměřeny na vytvoření celní unie a na provádění společné zemědělské politiky. Měnová integrace se dostala na pořad dne teprve ke konci šedesátých let.

Padesátá i šedesátá léta minulého století bývají nazývána érou zlatého věku. Během tohoto období si hospodářský růst v Evropě trvale udržoval vysoká tempa růstu, nezaměstnanost byla minimální, inflace nepředstavovala vážnější problém a zahraniční obchod vzkvétal. Životní úroveň obyvatel se rychle zvyšovala. Tyto úspěchy povzbudily členské země EHS k vykročení směrem k měnové unii. Silným motivem byly i první známky napětí uvnitř brettonwoodského systému v druhé polovině šedesátých let, které ohrožovalo měnovou stabilitu uvnitř EHS.

V uvedené atmosféře Haagský summit, konaný v prosinci 1969, pověřil lucemburského předsedu vlády Pierra Wernera, aby posoudil možnost přetvoření EHS na hospodářskou a měnovou unii. Jeho zpráva, známá jako Wernerův plán, byla představena v říjnu 1970. Podle tohoto plánu se během deseti let měla stát měnová unie realitou. Plán požadoval zřídit Evropskou centrální banku a přenést na evropskou úroveň mnohé fiskální pravomoci. Měnová unie měla být dosažena ve třech stádiích, přičemž vzájemné kurzy členských měn měly podléhat stále užšímu fluktuačnímu rozpětí, aby v závěru mohla být snadno provedena jejich neodvolatelná fixace.


DŮVODY NEÚSPĚCHU

Realizace Wernerova plánu narážela na nepřízeň řady vnějších okolností. V březnu 1973 se zhroutil brettonwoodský systém. Americký dolar zahájil éru volného plování, což zvýšilo nestabilitu světových finančních trhů. Na evropské země udeřil první ropný šok, který vyvolal zvýšenou inflaci a hospodářskou stagnaci. Mezi členskými zeměmi sílila rozdílnost pohledů na vhodný mix protiinflačních a prorůstových politik. Pozornost politických reprezentací byla zcela upoutávána řešením akutních hospodářských problémů a odváděna byla od méně naléhavého úkolu budovat základy měnové unie. Z uvedených důvodů byl Wernerův plán po vzájemné dohodě opuštěn.

Mnohé z myšlenek Wernerova plánu byly využity pozdější Delorsovou zprávou, která položila základy v pořadí druhému, tentokrát již úspěšnému pokusu o vytvoření hospodářské a měnové unie. Převzata byla představa o postupování k měnové unii ve třech etapách či zásada dosažení určitého stupně hospodářské konvergence mezi potenciálními zakladateli měnové unie. Z neúspěchu Wernerova plánu bylo vyvozeno též poučení, že směřování k měnové unii musí být podpořeno patřičným institucionálním zázemím, které by se systematicky věnovalo nezbytným přípravám. Tuto roli sehrával Evropský měnový institut, předchůdce dnešní Evropské centrální banky.