Krizové období

prof. Ing. Oldřich Dědek, CSc.
prof. Ing. Oldřich Dědek, CSc. národní koordinátor pro zavedení eura v ČR

Vydáno

Aktualizováno 5. 1. 2015

Motivový obrázekKrizové události byly odstartovány splasknutím hypoteční bubliny v USA, což mnohým finančním institucím způsobilo těžké ztráty. Do nebývalého chaosu byl americký finanční sektor uveden zejména po pádu investiční banky Lehman Brothers v září 2008. V obavě, že mnohé další krachy mohou následovat, se nestabilita rychle šířila mimo americký kontinent. Napomáhala tomu globální povaha finančních trhů, která z velkého počtu zahraničních investorů učinila držitele amerických toxických aktiv.

Na evropském kontinentu se první obětí finanční krize stala v říjnu 2008 islandská ekonomika. Její předimenzovaný bankovní sektor s vysokým podílem zahraničních aktivit neustál kolaps mezibankovního peněžního trhu. Záchrana domácích bank následně uvrhla do tíživé situace islandský stát, jenž byl nucen požádat Mezinárodní měnový fond o finanční pomoc. V krátkém časovém odstupu pak krize zaútočila na tři nečlenské země eurozóny, oslabené projevy makroekonomických nerovnováh. V listopadu 2008 bylo zasaženo Maďarsko, v lednu 2009 Lotyšsko a v květnu 2009 Rumunsko. I tyto země musely požádat o zahraniční finanční pomoc, aby předešly zhroucení svých platebních bilancí. Spolu s čerpáním záložního úvěru od MMF ji obdržely též od Evropské komise v rámci tzv. střednědobé finanční pomoci.


NÁPRAVNÉ PROGRAMY V EUROZÓNĚ

V roce 2009 na celou Evropskou unii s plnou silou udeřila hospodářská recese. Pokles HDP v průměru překročil 4 %, některé země vykázaly mnohem hlubší hospodářský propad. Strmě vzhůru mířila nezaměstnanost. A to navzdory rozsáhlým vládním zásahům, zastřešeným Evropským plánem hospodářského zotavení, jenž byl Evropskou radou přijat začátkem prosince 2009. Oběťmi krize se začaly stávat členské země eurozóny, vyžadující masivní záchranné operace. V květnu 2010 byla zorganizována první finanční pomoc Řecku v rozsahu 110 mld. EUR. V listopadu 2010 o pomoc požádalo Irsko, na jehož záchranu bylo zmobilizováno 85 mld. EUR. V květnu 2011 bylo k žádosti o zahraniční pomoc dotlačeno Portugalsko, jemuž bylo poskytnuto 78 mld. EUR. V březnu 2012 musela být zopakována pomoc Řecku, tentokrát v rozsahu 130 mld. EUR. V červenci 2012 byla přislíbena finanční pomoc Španělsku do výše 100 mld. EUR, zacílená na ozdravení španělského bankovního sektoru. V dubnu 2013 finanční pomoc ve výši 10 mld. EUR obdržel Kypr. Noční můrou krizového období se stávala hrozba finančního kolapsu Itálie s obřím státním dluhem okolo 120 % HDP.

Krizí zasažené země čerpaly zahraniční pomoc prostřednictvím nápravného programu (adjustment programme), uzavřeného mezi příjemcem a poskytovateli pomoci, což byly zejména Mezinárodní měnový fond se záložním úvěrem a Evropská unie disponující pro daný účel vytvořenými dočasnými záchrannými mechanismy EFSM, EFSF a později též trvalým mechanismem ESM. Formou nápravného programu jsou dotčené zemi poskytnuty nezbytné finanční prostředky, ovšem výměnou za závazek realizovat komplex konsolidačních opatření a strukturálních reforem, jež mají obnovit finanční stabilitu a důvěru finančních trhů. Plnění těchto tzv. kondicionalit je pravidelně sledováno a vyhodnocováno, případně i sankcionováno zastavením pomoci, nejsou-li přijaté závazky plněny. Z povahy věci jsou tyto připojené podmínky vysoce nepopulární. Přesto jsou příjemci pomoci nakonec akceptovány, neboť alternativou jejich odmítnutí by bylo úplné zhroucení vládních financí s nedozírnými ekonomickými a sociálními náklady.


REFORMY EKONOMICKÉ SPRÁVY    

Dluhové krize v eurozóně zavdávaly podnět k šířícím se úvahám o nuceném návratu některých států k národním měnám či o nenapravitelné diskreditaci jednotné evropské měny. Namísto rozpadu či opouštění eurozóny se ale dostavily mocné impulzy k rozšiřování a prohlubování evropské měnové integrace. Nehledě na obtíže krizového období se eurozóna rozšířila o tři pobaltské republiky (Estonsko, Lotyšsko a Litva), žádný ze stávajících členů toto uskupení neopustil. V soustavě ekonomické správy EU i eurozóny se objevily nové prvky, usilující postavit společnou měnu na pevnější institucionální základy. Výčet provedených změn je poměrně rozsáhlý:

  • Vznik nových evropských orgánů pro regulaci finančních trhů (EBA, EIOPA, ESMA) a pro oblast makroobezřetnostního dohledu (ESRB).
  • Postupná realizace plánu na vytvoření bankovní unie, opřené o čtyři hlavní pilíře: jednotná bankovní regulace, jednotný dohled nad bankovním sektorem (SSM), jednotný systému pro řešení problémů v bankovním sektoru (SRM) a jednotný systém pojištění vkladů.
  • Posílení Paktu stability a růstu v jeho preventivní i nápravné větvi a stanovení minimálních požadavků na fiskální rámce.
  • Vytvoření nového rámce pro koordinaci fiskálních a hospodářských politik s názvem evropský semestr.
  • Koncipování nového dohledu nad makroekonomickými nerovnováhami.
  • Ustavení záchranných mechanismů na obranu finanční stability eurozóny.
  • Přijetí Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii, známé též pod neformálním názvem Fiskální úmluva.