Zavedení Eura v České republice

V období po zavedení eura do hotovostního oběhu se mezi veřejností rozšířil názor, že přechod na novou měnu způsobil výrazné zvýšení cen. Tento dojem sdíleli především obyvatelé velkých států eurozóny - Francie, Itálie a Německa. Z Německa je ostatně známá slovní hříčka „Euro-Teuro“, což v českém překladu znamená „euro-draho“. Na druhé straně oficiálně měřená míra inflace výrazný cenový skok nepotvrzovala, k nárůstu cen došlo pouze v některých cenových okruzích, zejména u cen vybraných služeb. A protože jižní státy jako Itálie či Řecko jsou prázdninovými destinacemi mnoha Evropanů, neslo se v létě 2002 evropským kontinentem, jak zavedení společné evropské měny výrazně zvedlo ceny, a to navzdory statistikám, které nic podobného nenaznačovaly.

V souvislosti s výše uvedeným jevem ekonomové používají termín vnímaná inflace. Je to tedy taková inflace, kterou občané subjektivně pociťují. Vnímanou inflaci na území EU pravidelně jednou za měsíc zjišťuje Evropská komise prostřednictvím dotazníkové akce. Dotázaným osobám je kladena otázka, jaký byl podle jejich názoru vývoj cen za posledních dvanáct měsíců. Výsledná hodnota vnímané inflace se počítá jako vážený průměr standardizovaných odpovědí: 1) ceny vzrostly hodně, 2) ceny vzrostly mírně, 3) ceny vzrostly nepatrně, 4) ceny se nezměnily, 5) ceny klesly, 6) nevím. Ukazatel vnímané inflace se tedy velmi liší od skutečné míry inflace, která je vyčíslována na základě pravidelného sledování vývoje cen u vybraných položek spotřebního koše. A právě v období po zavedení eura se ukázalo, že hodnoty vnímané inflace a hodnoty skutečné inflace jsou v ostrém kontrastu.

Ekonomická teorie přišla s řadou vysvětlení, proč po zavedení eura došlo k tak výraznému rozdílu mezi skutečně měřenou inflací a inflací subjektivně vnímanou občany. Uvést se dají následující důvody:

• Zdražení zaznamenaly potraviny a některé vybrané služby každodenní spotřeby (kadeřnictví, restaurace, taxi  apod.). Naopak ceny zboží dlouhodobé spotřeby (počítače, auta) vesměs poklesly. Jelikož ale spotřebitelé jsou citlivější k nárůstu každodenních výdajů, přenesli tyto své negativní zkušenosti i na ostatní položky spotřebního koše. Navíc psychologické studie dokazují, že spotřebitelé mnohem vyšší subjektivní váhu přisuzují růstu cen než jejich stejnému poklesu, což opět zvyšuje vnímanou inflaci.
• Běžní spotřebitelé mají sklon připisovat veškerý cenový růst vlivu eura, ačkoliv se může jednat o faktory, které s eurem vůbec nesouvisejí (např. změna daní, zvýšení ceny energií, slabší měnový kurz).
• Pocit setrvale vyšších cen po zavedení eura, a to zejména u položek dlouhodobé spotřeby (např. u cen nemovitostí), pramení též z chybného porovnávání aktuálních eurových cen, jež podléhají běžné inflaci, s cenami v národní měně, které existovaly v době nahrazení národní měny eurem.
• Určitou roli sehrála i média, která často zkresleně informovala o vývoji inflace v období po zavedení eura.

Problematika vnímané inflace a s tím související obavy obyvatelstva z růstu životních nákladů v důsledku zavedení eura se stala významnou prioritou evropských institucí i vlád členských zemí eurozóny. Po zavedení společné evropské měny na Slovensku se nicméně zdá, že s popsaným jevem lze úspěšně bojovat. Slovensko je dáváno jako úspěšný příklad nepotvrzených obav, že zavedení eura urychluje inflaci. V této zemi byla přijata řada klíčových opatření proti neodůvodněnému zvyšování cen. Tím nejdůležitějším je povinnost pro obchodníky a další vybrané subjekty provádět tzv. duální označování cen a peněžních částek. Ostatní země střední a východní Evropy tak obdržely názorný příklad, že vstupovat do eurozóny se dá i bez zaslouženého i nezaslouženého pocitu hořkosti, že „euro je teuro“.